ROBERT SCHUMANN

☼    8.6.1810   ZWICKAU           ۞      29.7.1856   ENDENICH U BONNU

Umělcův táta, August Schumann, byl osobností velmi zajímavou. Byl to člověk vzdělaný se spisovatelskými a vědeckými ambicemi, ale nehostinná realita mu dovedla zatopit a zadělat na malér, když musel uživit sebe a rodinu kulantně prozaickým zaměstnáním knihkupce a nakladatele ve Cvikově. Naštěstí však i v rámci své denní aktivity měl příležitost realizovat aspoň část svých tužeb a tak jej vidíme nejen za pultem, ale i při práci na literárních skvostech a dovednostech. V mladých letech smolil romány a drtil jako akrobat slovních spřežení povídky na počkání a některé vytiskl ve vlastním podniku, později se zabýval vydáváním časopisů a praktických příruček, překládal klasiky a troufl si neotálet pro ozdobu vědomého pokroku, že pomýšlel i na velmi utříděný velký naučný slovník.

Malý Robert byl tedy odmala veden knihami a časopisy, sledoval otcův literární lineární vzestup nestora badatelství a nasával atmosféru podhoubí kultury, jež nebyla ovládána jen úzce chamtivými zájmy vydělat návratnou sumu už dneska nebo do týdne, v dohledné době. Vytvořil si k otci výtečnou vazbu (bližší než ke střízlivě a suše působící matce) a převzal něco z toho, co na něm obdivoval: ušlechtilé zájmy, pracovitost, houževnaté úsilí o získání co nejhlubších vědomostí, organizační talent a spisovatelské soustředění na uvěřitelně vemlouvavý dopad snah.

August Schumann byl chatrného zdraví a zemřel v 53 letech na nervovou razanci kolapsu. Toho je třeba si všimnout vzhledem ke skutečnosti, že Robertovo zdraví vysílalo es ó es od mládí velmi smutnými nervovými výkyvy nad normálem, které jej kibicovaly jako čert neovladatelnou mršku Káču až do konce schopných let. Projevily se i u Robertových sourozenců a u jeho synka, který předčasně zahynul v sanatoriu pro slabomyslné oběti hrůzu nahánějících úchylek.

Zájem o hudbu se v rodině výrazněji neuplatnil, neboť rodiče ani sourozenci si k ní nevytvářeli žádnou libovolnou závislost. Jako sedmiletý se Robert začal učit hře na klavír u cvikovského městského varhaníka a v dalších letech pokračoval jako samouk. Skladatelskou vytříbenost začal brousit brzy poté, co se seznámil s klavírem. Když začal studovat na gymnáziu, sestavil z party spolužáků orchestr tropící na bázi not závratě a sny a řídil jej od klavíru; koncerty se konaly v otcově domě. Ve škole však nebyl nijak pilným posluchačem, vyznačoval se roztěkaností, jeho myšlenky bloudily po tmě bůhvíjak zbrkle nebo vztekle.

V rodině bylo rozhodnuto, že Robert půjde na zkušenou studovat práva. Odjel do Lipska, ale atmosféra tohoto hudebně proslulého města jej zaujala natolik, že zájem o hudbu a klavír v něm potlačoval vše jiné. Vypracoval se na velmi dobrého klavíristu a slibně pokračoval i jako začátečník skladatel puzzle v lekci osnov oktáv. Zůstával nekonečně nenapravitelným diletantem bez hlubší znalosti klavírní frajerské techniky a hudební teorie. Byl si toho sám vědom, a proto se rozhodl doplnit si chybějící zkušenosti u vynikajícího lipského klavírního dirigenta nebo drezúrního velitele Friedricha Wiecka. Byl to semetrik přísný až hyperpedantský, s hlubokými znalostmi a zkušenostmi hudebními i civilními. Měl dvě dcery a po rozvodu si u sebe ponechal geniálnější Kláru (☼ 1819); v pěti letech ji začal vtloukat do hlavy základy hry na klavír. Děvčátko ani nepíplo a projevilo tak výjimečné nadání, že mohlo po třech letech veřejně obhajovat své přednosti. Tak rychle nemohl ovšem pokračovat a excelovat ve výuce zvláštností Schumann. Byl jednak o devět let starší a musel se nejdříve zbavit zlozvyků, které si jako samorost vypěstoval.

Několik semestrů strávil na univerzitě v Heidelbergu, nikoliv však při pilném studiu práva, ale při klavíru. Cvičil nespočet hodin denně v domě brnkaných částic rytmu kosmu od podlahy do stropu a první pozoruhodné plody přinášela i jeho skladatelská náruživost zaměřená výhradně na tvorbu pro jeho milovaný orgán. Vedle drobných skladeb tu vzniká známý klavírní cyklus Papillons opus 2, první verze variací Abegg a první podoba Toccaty. Ochotně zasedne při společenských příležitostech ke klavíru a jde neodvratně za cílem jako buldozer za buldočím pudem. Vzorem je mu buldok nebo buvol houslového spektra Paganini. Spatřil jej na koncertu ve Frankfurtu v roce 1830 a dojem z jeho vrcholného vystoupení nevyšuměl.

Vnitřně se už rozhodl pro dráhu klavíristy a komponisty, ale bylo mu jasné, že pro mutter to bude nechvalný malér. Nahlédneme-li do dopisu, který jí v této záležitosti naškrábal, čteme slova upřímnosti: „Dospěl jsem k jistotě, že při píli a trpělivosti a za velmi dobrého učitele budu během šesti let richtig tüchtig und wichtig závodit lačně s každým nedočkavým klavíristou o prvenství…“

Skromnost nebývá vlastní tolika mladým rádobyumělcům, jenže kupodivu jeho slova potvrdil v plné výšce rozsahu a symbolice razance učitel Wieck, jenž Schumannově matce oznámil, že z Roberta při jeho stávajícím talentu a fantazii uková během tří let „jednoho z nejlepších žijících klavíristů, jenž bude brnkat duchaplněji a vřeleji na city všech než Ignaz Moscheles a velkoryseji než pantáta svatoušek Hummel.“

Tato rozjímaná slova jsou vyřčena v době, kdy se Schumann nedočkavě rozhlíží po světě a zkoumá, kde by uplatnil svoji duchaplnou hravost. Doba je plná koncentrace, červnová revoluce ve Francii v roce 1830 jej zastihuje akorát v intelektuálně neupozaděném podhoubí Heidelbergu. Mezi studenty se šíří procitnutí z ran nevědomosti, závan demokratických svobod je nabádá k provedení potřebných kroků a vzbuzuje nemalé naděje. Schumann veřejné dění dychtivě prožívá. Píše: „Přitahuje mě všechno, co se děje ve světě, politika, literatura, lidé. Přemýšlím o tom po svém rejstříku, a to se projevuje znamením, že se vše prolíná mojí taktickou hudební paletou.“

Schumann se vrátil do Lipska, ubytoval se u ranaře Wiecka a zahloubal se do tajemství záhad u klavírní hry. Před očima se mu občas promítá silueta Múzy Kláry, která plna nálad ve svém dětském věku dosahuje virtuózních parád. Schumann je netrpělivý, připadá mu, že se zlepšuje v nápaditosti děsně pomalu. Pomocí mechanického prostředku namáhá prsty, ale výsledek nedomyšleného experimentu je k pláči: ochrne mu pravá ruka, a i když se časem může ke klavíru vrátit, snu o dráze virtuóza se musí vzdálit mílovými kroky mezního masakru.

Po hlubokém psychotraumatickém pozadí pláče duše, který mu uchystala otcova smrt a po ztracené naději na dráhu koncertního pianisty dostává se Schumannova labilní nervová vnímavost do situace hluboké depky, jež nezůstává bez vlivu na další vývoj jeho duševního stavu. Když se jakžtakž vyrovná, s tím co ho teď den co den potkává, věnuje nejvíce času komponování (studuje u lipského architekta zvuku celé kapely H. Dorna). Proniká do soudobé i klasické hudby a se zvýšeným zájmem sleduje místní hudební dění. Sleduje je bystrým zrakem a komentuje ostrým pravopisem. Jeho pojednání budí pozornost a zájem hloubkou postřehu a zábavným přiblížením ve vyjadřování.

V roce 1833 se Schumann rozhodl vydávat vlastní hudební žurnál. Přesvědčil skupinku zainteresovaných asistentů a v dubnu 1834 už bylo na pultech trafik první číslo Neue Zeitschrift für Musik. Nebyl to tuctový povrchní časopis, jakých se v Evropě rojily stovky a stovky zase vyšuměly na scestí pro akutní nedostatek ochotných abonentů. Neue Zeitschrift für Musik redigovaný Schumannem do roku 1844 vévodí svým trvalým přínosem do sféry hudební estetiky a rozšafné historie.

I když byl obklopen okruhem přátel, autorem většiny článků a esejí byl Schumann sám. Přívrženci časopisu, jimž se dostalo přezdívky Davidovci (Davidsbündler) bojovali proti Goliášům symbolizujícím tolik nesympatické nevítané jevy konzervatismu, tupého formalismu a podobně. Nějaký spolek Davidovců však ve skutečnosti neexistoval, byl jen fikcí stejně jako postavy Florestana, Eusebia a dalších, jejichž jmény Schumann podepisoval své sloupky a své nezapomenutelné definice. Smyšlené figury mu snadno umožňovaly vyslovovat kontroverzní postřehy do pranice a vystupovat proti nešvarům převážně hudebního života.

Klára mezitím vyrostla do krásy a stala se všude vyhledávanou umělkyní s povedenou pověstí dráždivého sex appealu a s otcem pořádala velmi úspěšné štace po německých městech i do zahraničí. V Paříži se jí nedovedl nabažit Chopin a Paganini, s potěšením si vyslechl její repertoár i J. W. Gœthe. Robert poznal Kláru Wieckovou tehdy, když jemu bylo osmnáct a jí jen devět. Poté, co se ubytoval u Wiecka, začal se jejich vztah slibně utužovat a postupně nabýval na významu. Sbližoval je klavír a kavalír: Robertovy skladby. Když Klára zkrásněla na osmnáctiletou modelku, Schumann nezaváhal a pugétem růží žádal v neděli po obědě slavnostně Wiecka o ruku jeho dcery. Byl odmítnut s poukazem na to, že nemá společensky přiměřené renomé. Wieck opakoval svá odmítnutí i v dalších letech, přesto, že si vážil Schumannovy skladatelské činnosti a oceňoval jeho hudební magazín.

V lednu 1836 zatrhnul Wieck Schumannovi schůzky s Klárou a v únoru zemřela ve Cvikově Schumannova máti. Zůstal sám a v této době napsal Fantazii opus 17, pozoruhodné dílo vypovídající o jeho citově pohnutém životě.

Vyčerpávající pracovní úsilí v několika směrech přineslo sice Schumannovi tvůrčí uspokojení, na druhé straně si však nešvarně zahrávalo s jeho zdravím. Když pak ve Cvikově došlo v jeho rodině k dalším úmrtím, umělcův stav se rapidně hroutil, tak jak o tom vypovídá dopis Klárince slovy: „…náhle přišla ta nejsmutnější myšlenka… že totiž ztrácím rozum… běžel jsem ve strašném úleku k lékaři…“

Tomuto stavu jistě nepřidal Schumannův spor s Wieckem o budoucnost jeho bezvadně působící dcery, který vyvrcholil nechutnými soudními tahanicemi. Ale teď už mladým došla veškerá trpělivost a v roce 1840 se vzali bez otcova požehnání; ten se nakonec s jejich manželstvím musel smířit, děj se co děj.

Hrozivý stín vnesl do manželského svazku Schumannův zdravotní stav projevující se v průběhu let depresemi, ochablostí, obavou z brzké smrti. Ve třiceti letech prohlásil, že se stáří nedočká a tím si zčásti vysvětlíme jeho horečnou aktivitu v oblasti skladatelské. Psal a psal, až se z něj podle všeho kouřilo. Ve svém prvním tvůrčím období v letech 1829 až 1839 věnoval se téměř výhradně klavíru jako interpret i autor skladatel. Tomuto nástroji svěřoval své bujné sny, nálady, představy. Byla to doba rozmachu výroby klavírů, které se rozeznívali v domácnostech i na předních pódiích. Anglická mechanika a další vylepšení rozšířily tónové bohatství nástroje. V dalších letech se zabýval komponováním písní a poté se obrátil k symfonické tvorbě. Jarní symfonie B dur, kterou dokončil v roce 1841, a ještě téhož roku byla za řízení Felixe Mendelssohna–Bartholdyho provedena v Gewandhausu, přijalo publikum velmi příznivě a skladba se trvale zařadila do koncertní chlouby jako zlatý hřeb večera. Další zájem skladatelův náleží komorní hudbě; píše smyčcové a klavírní kvartety, klavírní kvintety a opusy pro klavírní trio. Novým žánrem v jeho tvorbě je vokální dílo – oratorium Ráj a Peri. Po příznivém ohlasu Jarní symfonie se dočkala i tato skladba shovívavého přijetí.

V roce 1843 přijal Schumann nabídku na vyučování klavíru a kompozice na lipské konzervatoři. Pokus vylákat ho z jeho prozatímního osamocení génia se však neosvědčil, neboť se ukázalo, že je sice odborníkem na svém místě, ale dost nešikovným pedagogem. Aby alespoň změnil klima a aby se zlepšila hmotná situace v rodině, vydali se Schumannovi na delší turné do Ruska (1844). Klára přijímala četné ovace, ale na druhé straně se nesplnily naděje na zlepšení Robertova zdraví. To se naopak značně horšilo přesto, že i on jako skladatel byl zahrnut lichotivými poctami. Ani po návratu do Lipska se necítil lépe, a to nejen vlivem choroby, ale také v důsledku zklamání, jichž se tu dočkal (po odchodu Mendelssohna–Bartholdyho, který stál v čele Gewandhausu, doufal v tuto funkci, ale nedočkal se jí), Schumannovi se rozhodli přestěhovat do Drážďan. Oba se tu zapojili do hudebního pulsu velkoměsta nad Labem, který zde však nedosahoval úrovně Lipska. Schumann se uplatnil jako sbormistr a intenzívně se zabýval komponováním; složil tu jednu ze svých vynikajících skladeb – 2. symfonii C dur.

V Drážďanech zastihly Schumanna bouřlivé novinky roku 1848, které otřásly nechutně zatuhle zbaběle zatuchlými evropskými monarchiemi. V městě byl zatím pořádek, ale mračna se již stahovala na obzoru. Schumann pohotově napsal Tři sbory o svobodě, a když se o rok později stavěly barikády i v Drážďanech, zkomponoval na počest bojovníků Čtyři pochody.

Ač drážďanská epizoda byla pro Schumanna z tvůrčího hlediska plodná, nesrostl s místním prostředím. A opět si vyčítal nejednou pocit křivdy, když po nuceném odchodu Richarda Wagnera, který se podílel na revolučních plánech, nemohl zaujmout jeho místo v dvorní opeře. Do této prekérní situace přišla nabídka z Düsseldorfu, aby převzal funkci městského hudebního ředitele. Přijal ji.

Stálý neklid podněcovaný pohotovostí neposedných nervů v hlavě měl nepochybně vliv na to, že Schumann nevydržel na místě. Nenacházel plné uspokojení ani v Lipsku, ani v Drážďanech, a nenalezne je ani v dalším působišti. Už v roce 1838 navštívil Vídeň s úmyslem převést svůj hudební žurnál do této proslulé hudební metropole a získat profesuru na konzervatoři. Vrátil se s trpkou zkušeností a podobně jako šest let před ním Richard Wagner i on byl zklamán úrovní ve vídeňském koloritu a její hudební náladovostí. Nevyhovovalo mu ani politické klima poznamenané nesmlouvavou taktovkou kancléře Metternicha.

Vraťme se však do podzimu roku 1850. Čtyřicetiletý Schumann opouští s početnou rodinou Drážďany a vstupuje do zcela nové, nevyzpytatelné fáze svého astrálního kusu života. Přicházel s optimismem a nadějí, i když mu bylo jasné, že práce, která na něho čeká, bude náročná po stránce umělecké, fyzické i psychické. Měl dirigovat místní orchestr, být sbormistrem pěveckého spolku a pečovat o chrámovou hudbu v několika kostelích. To všechno se snažil plnit a nezanedbával ani skladatelskou kreativitu. V Düsseldorfu píše Violoncellový koncert, 3. symfonii Es dur (Rýnskou), ouvertury Messinská nevěsta, Julius Cæsar, Herman a Dorothea a jiné. (Přitom si občas prochází nepříjemně sluchovými halucinacemi.) Méně příznivě se dařilo jeho činnosti dirigentské. Schumann naprosto selhal, s orchestrem si nevěděl rady a hráči jej nemohli respektovat vzhledem k vychýlené i pasivní dirigentské osobnosti. Nemoc zde sehrála zásadní prohrávající aspekt, Schumann se už ani nedovedl ovládat. Město nebylo spokojeno se svým hudebním ředitelem a tak po třech letech skončila tato nervy nejednoho pozorovatele drásající epizodka, která již pomalu a jistě předznamenala deprimující závěr umělcova života.

V této neutěšené době vstupuje do Schumannova života mladý Johannes Brahms a vnáší do jeho posledních let trochu šťávy. Po skončení činnosti v Düsseldorfu podnikají Schumannovi koncertní turné po holandských městech a navštěvují Brahmse v Hamburgu. Na počátku roku 1854 začíná kritická fáze Schumannovy duševní choroby. V odpoledních hodinách únorového dne opustil nepozorovaně ložnici, vstoupil na most přes Rýn a skočil nazdařbůh do mokrého prázdna. Byl vyloven, ale ze člunu se opětovně pokusil o skok do vody. Po této události nebylo už možné ponechat ho v domácí péči a byl umístěn v ústavu pro cimbály pomýšlející na cyankáli
(kyanidy draselné a k pochopení svízelné) v Endenichu. Vracely se mu jasné chvíle, měl možnost brnkat přiměřeně akčně na klavír a pokoušel se i o komponování. Z jeho příbuzných a přátel dostal povolení k návštěvám jen Brahms (odolná nátura). Klára měla možnost vidět Roberta až těsně před koncem jeho života.

Poznali jsme z našeho vyprávění, že to Klára neměla vedle svého geniálního manžela ani trochu lehké. Stálá péče a ohledy na jeho stav a potlačování vlastní (krásné) osobnosti toužící po uměleckém uplatnění – to ji velice vysilovalo vedle starostí o děti, které přicházely jedno za druhým, celkem sedm! A v těchto podmínkách nastávala období, kdy v domácnosti ubývalo peněz a Klára musela znovu a znovu na pódium. Vybočovala z řady soudobých virtuózů pojetím hry a vážným programem, který byl sestavován s pochopením pro slohovou čistotu a interpretační zaměření borkyně umělkyně. Kritikou byla hodnocena jako nejlepší soudobá klavíristka, která se nesnižuje k uvádění módních trendy bezduchých pitomostí. Hrála Beethovena, Chopina, Brahmse, Liszta a rozuměla si s manželem, který ve svém časopise pranýřoval „prstové akrobaty“, jejichž podání byla vykalkulována na laciný efekt v honbě za popularitou a penězi.

Schumann patřil vedle Schuberta, Webera a Mandelssohna–Bartholdyho k vůdčím talentům německého hudebního romantismu. Poezie současných básníků byla křiklavým podnětem jeho tvorby. Nebyl však snílkem v tom smyslu, že by nechápal současný život a utíkal dál od něho. Jako jeden z prvních vychválil obří talent Chopina, Berlioze, Brahmse a svým dílem výrazně ovlivnil představitele národních hudebních kultur jako Smetanu a Fibicha u nás, norského Griega. Schumannova tvorba je naplněna hlubokou citovostí a zádumčivou melancholií a její těžisko je především ve skladbách pro klavír. Ale napsal také čtyři symfonie, klavírní koncert a moll opus 54, operu Jenovefa, sbory, písně a mnoho ostatního.

Osobnost Roberta Schumanna a klavírní umění jeho choti měla vícekrát příležitost poznat také Praha. Schumannovy první zážitky z Čech jsou ještě staršího data. Když v roce 1819 navštívil s matkou Karlovy Vary, vystupoval zde právě Ignaz Moscheles. Schumann později vzpomínal, že slyšel poprvé hrát opravdového mistra klavíru. Znovu se sem vrátil po letech za rekonvalescencí na čerstvém vzduchu a navštívil také Mariánské Lázně a Kynžvart, kde jej osobně přijal Metternich. V roce 1827 se zdržovala Schumannova matka v Teplicích a Robert jí přijel navštívit. V dopise se svěřuje, že byl u hrobu Gottfrieda Seumeho, svého oblíbeného autora, který se v těchto lázních léčil a nevyléčil příliš zdatně dlouho. Několik Schumannových cest směřovalo i do Aše, kde žila Ernestina von Fricken, kterou sice nazýval svou nevěstou, ale románek neměl podmanivou bombastickou budoucnost.

Na Prahu Schumannovi děsně rádi vzpomínali. Zaujal je historický ráz města a jejich koncerty byly přijímány velmi srdečně. Schumann si s potěšením zaznamenává, že byl po koncertě svých skladeb několikrát vyvolán. V roce 1847 byl v Praze manželům Schumannovým představen třiadvacetiletý adept libret a fantazie romantického fortelu Bedřich Smetana, ctitel Schumannovy hudby. Navázaný kontakt pokračoval celá další léta, kdy Smetana zaslal Kláře Schumannové k posouzení své Lístky do památníku. Umělkyně mu ochotně zaslala své písemné vyjádření (bravo, bravo, bravo).

Po všech starostech a útrapách se Klára Schumannová dožila 77 let, ne však v plném zdraví. Časopis Dalibor z 20. června 1874 přinesl tuto depeši: „Klára Šumanová mešká nyní v lázních Teplicích, kde se ze svých bolestí rheumatických vyhojiti hodlá.“ Svého manžela přežila o čtyřicet let.